Raffael měl už od kolébky šťasný život.
Na rozdíl od svých vrstevníků, kteří se přisáli k chůvinu prsu, byl malý Raffaello kojený a vychovávaný svojí vlastní matkou. Možná právě tady začíná jeho láska a oddanost k ženskému pohlaví, která ho bude provázet celým životem.
Láska nad vším vítězí, ale přilišná láska může zabíjet. Tak se to alespoň tehdy v Římě tradovalo.
Psal se březen roku 1520, ve vzduchu se mísilo pudrové aroma vřesu se sladkou vůní fialek, v korunách stromů štěbetali ptáci a na zelených stráních pod sytě modrou oblohou se mladý pohledný malíř oddával ohni milostné vášně. Slabost a vysoká horečka ho nakonec upoutaly na lůžko a nikdo nepochyboval o tom, že na vině byla právě přemíra lásky.
O týden později, na Velký pátek, se ve Vatikánu stala prapodivná věc. V jedné z palácových zdí se náhle otevřela trhlina a vystrašený papež byl nucen okamžitě opustit své komnaty. To byl den, který si Raffael vybral pro svoji poslední cestu. Přesně na své narozeniny.
Michelangelo musel být závistí bez sebe. Jeho rival opět nastavil laťku pořádně vysoko. Takhle osudově zemřít se jemu určitě nepodaří.
A právě na smrtelném loži božského Raffaela začíná římská výstava s názvem Raffaello 1520-1483.
37 let pohádkové kariéry, kterou si projdete pozpátku od závratně úspěšného římského období, přes florentskou zastávku až po mladické zakázky z Umbrie a rodného Urbina.
Dobře promyšelná volba exponátů poukazuje na jeden z nejdůležitějších malířových kladů, a to schopnost nasávat jako houba všechny podněty a využívat je k vlastní tvorbě. Od zbytků antického Říma až k dílům svých kolegů, vše bylo důkladně prostudováno, zakresleno a to nejlepší využito v nových zakázkách, které se na Raffaela doslova sypaly. A právě kresby tvoří jednu velmi zajímavou část expozice.
V posledních pěti letech života měl urbínský mistr opravdu plné ruce práce. Ještě nebyly hotové fresky ve Vatikánském paláci, když ho Lev X. pověřil vedením stavby Svatopetrského chrámu.
To ale papežovi nestačilo. Když se Raffael tak báječné vyznal v antice, dostal za úkol zmapovat celý starý Řím. Tohle kulturní dědictví lidstva se nesmělo propadnout do země, nebo ještě hůř, nesmělo skončit někde spálené na vápno či v základech nových budov. Náš umělec se v roce 1515 stává prvním památkovým supervisorem dějin.
Tomuto historickému primátu se věnuje celá jedna sekce výstavy, kde se vedle Raffaelových kreseb Pantheonu a dalších skic múžete začíst do několikastránkového dopisu Lvu X., ve kterém umělec vyzdvihuje krásy Starého Říma a apeluje na papežovu citlivost a lásku k antice.
Dopis Raffael nepíše sám, s formulací myšlenek mu pomáhá jeho přítel, spisovatel a diplomat Baldassare Castiglione. Muž, jehož modré oči vás okamžitě uchvátí. Pohled je natolik intenzivní, že se od portrétu nemůžete odtrhnout. Modrá je hlavním tématem obrazu, ačkoliv nezabírá více než několik centimetrů čtverečních celého plátna.
Při vzpomínkách na mé pocity z výstavy si se mnou paměť trošku pohrála. Říká se tomu selektivní paměť. V mysli vám zůstane to, co se vás nejvíc dotklo. Hra jemných odstínů šedé, hnědé a černé, harmonická kompozice, jakou Raffael dokázal na plátně vykouzlit, to vše ustoupilo dvěma malým duhovkám a můj dojem z dokonalého dvořana zůstal právě v jeho pohledu.
Když se dívám na obrazy, ráda si představuji jak vznikaly.
Pojďte se mnou na chvíli nahlédnout do paláce Caprini mezi Vatikánem a Svatoandělským hradem. Do čtvrti, kde bydlí kardinálové a luxusní kurtizány a k papežovi je to jen pár kroků.
Je zářijový podvečer, něco kolem osmé, v ulicích se začínají zapalovat louče, když otevřenou branou paláce proklouzne elegantně oblečený muž. Jakmile se někoho dovolá, začne se vehementně domáhat obrazu, který Raffael jeho pánovi už dávno slíbil. Sluha je ale neoblomný, mistr je zaneprázdněn portétováním pana Castigliona a z patra teď scházet určitě nebude. Vévoda z Ferrary musí mít strpení.
Alfonso d’Este strpení měl, ale svého obrazu se nikdy nedočkal a nebyl sám. Zřejmě jeho zakázka Raffaela nijak nezajímala a svůj drahocený čas raději věnoval portrétování přátel a krásných žen.
A i ty na výstavě najdete.
Pekařova dcera La Fornarina, nebo snad budoucí žena pohádkově bohatého bankéře Agostina Chigiho Francesca Ordeaschi, krásná neznámá La Velata, všechny tyto smyslné a zároveň tajemstvím zahalené ženy mají svůj vlastní sál.
Mezi uhrančivými Venušemi, něžnými světicemi a rozvernými Ježísky si člověk nemůže nevšimnout obtloustého pána v červeném.
Jako správný erudita má na stole knihu, v ruce lupu, na požitkářství ukazují jeho zaoblené líce, a když si bystré oko všimne koule na křesle, není pochyb, že hledíte na prvního medicejského papeže Lva X.
Obraz, kvůli jehož zapůjčení odstoupila odborná komise florentské Galerie Uffizi, odkud dílo na výstavu putovalo.
Podle jejích expertů portrét patří do seznamu děl, která jsou z historického a kulturního hlediska pro toskánskou galerii nepostradatelná, čili nepropůjčitelná.
Stalo se však nemožné a Lev teď ještě pořád sedí v Římě.
Lev X. byl synem slavného bankéře, ale hlavně mecenáše a humanisty, florenťana Vavřince Nádherného. První Medicej na papežském stolci. Měl vzdělání, vkus i ambice a věřil v Raffaelův talent.
Právě Raffael měl uvést na pravou míru tu trapnou situaci v Sixtinské kapli. O co šlo? Po Sixtovi IV. a Juliovi II. byla kaple zarostlá duby. Nebojte, nerostly tam opravdové stromy. jen se to po zdech hemžilo dubovými ratolestmi, symbolem právě těchto dvou papežů z rodiny Della Rovere. Pod nejdůležitější kardinálskou kapli se teď konečně měli podepsat i Medicejové. A tím, kdo by ustál srovnání s Michelangelem a dalšími toskánskými mistry, byl zase jedině Raffael.
Papežův favorit dostane za úkol vytvořit návrh na 10 tapisérií a jeden z gobelínů, které nakonec budou viset v nejnižší části Sixtinské kaple, je k vidění právě na naší římské výstavě.
Kdyby Raffaela smrt nepotkala tak mladého, možná by od papeže dostal slíbený kardinálský čepec a kdo ví, třeba by se jednou stal i papežem. Ambice a schopnosti mu určitě nescházely.
Dalo by se ještě dlouho psát a básnit o každém z více než 200 děl, která byla přístupná pouze první tři dny výstavy. Cílem tohoto příspěvku však není zprostředkování virtuální návštěvy pozastavené výstavy, ale jen zachycení několika dojmů, které jsem si z téhle velkolepé akce odvezla.
Celá výstava je dnes zabalená a uklizená a všichni doufáme, že se exponáty opět dočkají svých návštěvníků. Čas máme do 2. června.
A pro ty skeptičtější nátury mám také dobrou zprávu!
Velké množství vystavených děl najdete později opět ve florentské galerii Uffizi, a když si budete přát, můžeme se po stopách tohoto božského umělce vydat spolu.
Z italské karantény vás všechny zdraví
Štěpánka Toskánka
