Z konvičky se pomalu zvedala pára, na terase voněl právě spařený darjeeling, počítač sliboval osmdesátiprocentní autonomii a dokonce se mi hned na první pokus podařilo najít pasáž v knize, kterou jsem se chystala citovat.
Vše bylo dokonalé, než se probudil manžel.
V blesku jsme probrali menu na oběd a najednou mě něco zarazilo. Jaký králík? Toho jsi přece včera dojedl! Já jen očistila připálené dno hrnce a dala ho odpučet.
Ta noční detektivka ho musela pořádně vyhladovět, králíka slupnul, ale rýži nechal, chudák.
Králík však zarazil i mého muže. Když to nebyl on, po kom jsem tedy vyškrabala a vylízala poslední zbytky?
Netrvalo to dlouho a pes se přiznal. Pak ještě asi tisíckrát zaštěkal, čaj vystydl a počítač se vybil. Corpus delicti teď leželo i s oficiální kroketovou večeří v trávě.
Takhle se nedá soustředit. Kde jsem to skončila?
V obýváku na gauči opřená o chlupatý a konečně mlčící polštář. Škoda, venku je dnes tak krásně!
A kvete divoký česnek. A právě o bylinkách, kterým se v Toskánsku říká gli erbi, jsem dnes chtěla psát.
Už od malička jsem se z procházek vracela s kapsami plnými kamínků, klacíčků a kytiček, což mi dodnes zůstalo. Jsem rozený sběrač. Ale až poslední dobou jsem se dozvěděla, že moje úchylka má jméno a navíc hrozně frčí. Říká se jí foraging a je celosvětovým trendem.
Zaplať pán bůh, nejsem v tom sama!
Když bychom si měli představit ráj, asi by to byla bohatá zahrada, kde jen natáhneme ruku a utrhneme, na co máme chuť. Z ráje nás ale na konci poslední doby ledové vyhnali. Přišla neolitická revoluce. Ze sběratelů a lovců se stali zemědělci a pasteveci, náš volný čas se drasticky zredukoval, v potu tváře jsme začali obdělávat půdu, zlatý lidský věk byl nenávratně pryč.
Teď o něm můžeme už jen snít. Krásně ho vymaloval Pietro da Cortona ve florentském paláci Pitti. Pokud se tam někdy vydáte, určitě si nenechte ujít luxusní barokní koupelnu Sala della Stufa, kterou si Ferdinand II de Medici přál zařízenou jako v antickém Římě. Kamna (italsky stufa) uprostřed místnosti příjemně ohřívala prostor, ve vzduchu se míchala vodní pára s vůní hypnotické tuberózy a smyslného jasmínu a na zdech se promítaly příběhy ze Čtvero lidských věků inspirovaných Ovidiovými Porměnami. Velkovévoda miloval přepych a jeho érou měla být samozřejmě ta zlatá. Nedá se s ním než souhlasit. Také raději sbírám hotové plody země, než bych se s jejich pěstováním dřela na políčku.
Toskánsko je na sbírání naštěstí opravdový ráj.
Konkrétně u nás na kopci rostou hned dva druhy divokého česneku, česnek viničný, allium vineale a česnek trojhranný, allium triquetrum.
V přírodě jich roste podstatně víc. V Česku najdete například česnek medvědí, allium ursinum. Takže nezoufejte a vydejte se sbírat na stráně.
Můj dnešní divoký česnek má zvláštní trojhranný stvol, díky kterému si vysloužil přízvisko triquetrum, najdete ho hlavně ve Středozemí, odkud pochází, ale byl pomalu zavlečen i do jiných zemí světa. Když ho utrhnete, docela rychle uvadne, proto je dobré ho co nejdříve zpracovat.
Celá rostlinka je jedlá. Já osobně mám nejraději květy, protože nejen výborně chutnají, ale i krásně vypadají. Cibulky nechávám v zemi, tak rostlinka znovu naroste.
A co jsme měli dnes k obědu?
V jednoduchosti je krása. Když máte dobré ingredinece, není třeba velkých kouzel.
Ten dnešní oběd by Ital nazval frugale. Slovo, jenž v sobě nese jak umírněnost, tak lehkost a jednoduchost. Samé dobré vlastnosti. Takový „františkánský“ oběd.
Poctivá vajíčka usmažená na oliváči s lehkým posypem právě namletého černého pepře, koriandru a naší oblíbené soli z Guérande. Vše ozdobeno květy divokého česneku v doprovodu domácího kváskového chleba a citronové vody.
Tento rozkvetlý recept mám od šamanky Ivany, krví z Budějic a duší z Toskánska.
Dobrou chuť a pohodu vám všem přeje
Štěpánka Toskánka
