Po téměř dvaceti letech strávených v Toskánsku se člověk často přistihne, že spoustu věcí bere jako samozřejmost.
Díváte se kolem sebe a harmonie renesančních tvarů se vám natolik dostala pod kůži, že ji skoro nevnímáte, virtuozita Michelangelových či Celliniho soch je pro vás každodenním standardem a teplé klima vám někdy až leze na nervy.
Naštěstí se ale člověk z tohoto stavu otupění často nechá vytrhnout a pak zažívá momenty hluboké vděčnosti a propojení s duchem místa. Genius loci, tak to nazývali Římané. Prostě se před vámi najendou objeví skřítek a začne vás zasvěcovat do tajů místa, jehož je ochráncem.
Tak na mě taky včera skřítek hupnul na stráni. Byla jsem se konečně v tomhle horku vykoupat na parádním místě, jehož přesnou polohu neprozradím, ani kdybyste se mě jali mučit, a tu jsem zahlédla právě kvetoucí oregano.
Květinka je to nenápadná, zato krásně voňavá a naprosto zásadní ve středozemské kuchyni. Její české jméno toho o ní prozrazuje trochu více. Dobromysl rozjasňuje mysl, podporuje chuť k jídlu, má protizánětlivé účinky a dokonce se věřilo, že může přičarovat lásku.
Tak jsem si téhle parádní svatojánské bylinky trochu natrhala a suším do skleničky, abych přiští rok měla zase čím ochucovat ryby a omáčky. Do salátu si ji dám čerstvou, to je jasné. A dokud kvete, což je nejlepší okamžik pro její sklizeň, určitě si ji ještě půjdu natrhat.
Tak to vidíte, člověk jde na procházku a hned má doma bio koření, kterému se samozřejmě nejlépe daří v tomhle našem středomořském kraji. Toskánsko je prostě paráda.